Nikomu z nás nevadí si trochu přivstat, odtrhnout se od těch teplých kamen, švédských stolů, multimediálních komunikátorů a vyrazit si za dobrodružstvím do hor. Ani jsme si moc nepřivstali, nešli jsme spát vůbec. Je to alespoň tak u mě. Nedokážu usnout, když mám brzy ráno vstát. V jednu hodinu ráno lezu z voňavé, vyhřáté postele a sedám rovnou do dopravního prostředku. Cestou nabírám kluky a hurá do divočiny! Není nad to, když někdo je už hodinu vzhůru, a jiný teprve leze z postele. Po pár hodinách jízdy se ocitáme v malé rakouské vesničce Vent [čti: Fent], ležícím na jednom z cípů Ötztálského údolí, nedaleko lyžařského střediska Sölden.

Úhledně a pečlivě sbalené batůžky nám samy skočí na záda, naše nožky zaplují do nablýskaných bot a ladně přitulí na ďábelská prkénka. Skialpinistická tůra právě začíná! Naším dnešním cílem je dorazit na winteraum na chatu Vernagthütte (2755 m). Vyrážíme lehkým svahem směr stanice zásobovací lanovky. Odtud by to mělo začít nějak razantně stoupat. Traverzujeme, lehce sjíždíme, je to v pytli, končím. Jeden pás mi slezl a ani po prosbách, slibech že už to do kopce opravdu nebude, domluvách, výhrůžkách, držet opravdu nechce.

Klukům oznamuji, že jedu dolů. „Počkám na Vás ve Ventu a budu si užívat sjezdové lyžby!“, volám na ně. Pavel na tom není o moc lépe. I tak se mě kluci pokouší přemluvit ať to ještě zkusím nalepit. Opravdu to nedrží. Zkouším nasadit haršajzny a s nimi to trochu jde. Možná mi to teď jde ještě lépe než klukům, kteří sundali prkýnka v úzkém žlabu. Protéká zde jeden z potůčků vedoucím od Wildspitze. Do žlabu to šlo dobře, ze žlabu hůř. Já to s haršajznama prošel jedna báseň, kluci si asi zapomněli nabrousit hrany, podkluzovalo jim to. Přichází nečekaná spása, slunce! Vycházíme ze stínu do míst, kde sluneční paprsky rozpouští vše co jim přijde do cesty. Sněhu tu trochu ubylo, místy skřípou naše skluznice po kamenech.

Dáváme pauzu a sušíme naše pásy. Moje 5 let staré pásy drží zase jako nové. Udělali jsme s Pavlem zásadní chybu, nenalepili jsme pásy už doma za tepla, ale v -20 C ve Ventu. Petr s Ozzákem to udělali a udělali dobře.

Po pár hodinách chůze do kopce, z kopce, cestou i necestou, kdy se už nic tak zajímavého nedělo se ocitáme v údolí, kde by měla být naše chata. Chata tam opravdu byla, ale byla tak strašně malinká, že se do ní asi opravdu všichni nevejdeme. Někteří se snažili zrychlit tempo, aby tam byli první a zabrali si místo. Setmělo se. Jakmile i ti pomalejší přišli o kousek blíž, byla chata o hodně větší a prostornější než předtím. Asi nějaký záhadný optický klam či halucinace. Sedím na dřevěné lavici v přítmí úsporné žárovky, je mi pekelná zima. Jsem totálně vyřízený. Kluci přišli snad o půl hodiny dřív než já. Mezi tím stačili najít dřevo, uhlí, nabrali kýbl sněhu a pleskli ho na kamna. Topíme už asi 2h, ale winteraum je tak promrzlý, že se snad nikdy nevytopí.

Po pár hodinách rozmrzání začínám opět normálně přemýšlet a pokrýt základní životní funkce: dýchání, tlukot srdce, vyměšování.

Pokusil jsem si opět osvojit i základní komunikační dovednosti, které jsem do té doby velmi hojně používal: "Šaj..." zvolal jsem. Moji velice vnímaví kamarádi pochopili, co jsem chtěl říct a podali mi pravý nefalšovaný čaj s drobnou příměsí alkoholu. Po té se moje komunikační schopnosti opět navrátily.

Ráno vyrážíme směr sedlo Brochkogeljoch (3423 m). Fouká ostrý severní nárazový vítr. Teplota se pohybuje v neměřitelném rozmezí Celsiovy stupnice. Tlak byl ovšem velice příznivý, no posuďte sami, 1020 hPa. Slunce se ještě někde fláká. Snažíme se jít proti větru, pár nepříjemných ledových traverzů, kamenné úseky bez sněhu, sundávačka, nandávačka. Pak už fošny sundávají jen ti nejotrlejší. Normálně při každém kamínku prkna sundávám, ale teď jsem rezignoval. Konečně je tu ta pravá, souvislá sněhová čepice.

Stojíme uprostřed ledovce Gross Vernagtferner a řešíme menší problém, kudy vlastně máme jít? Mapu jsem studoval včera v deliriu, teď vím prd. Pavel ve sněhovém poli naznačí něco hůlkou. Nezdá se mi to. Pro jistotu hledám v batohu mapu. Není nad to ji mít hezky při ruce. Decentně naznačuji, že to není ta správná cesta, kudy by jsme se měli vydat. Zorientovávám se v prostoru a označuji ostře vpravo vrchol Wildspitze (3 770 m), před ním Vernagtjoch (3400 m). Náš momentální cíl Brochkogeljoch. Původní varianta cesty by nás vyšla docela draho. Dozajista by jsme položili své životy nejlépe do vrtulníku alpských záchranářů a kochali se výhledy na alpské velikány či se stali obětmi krvežíznivých ledních medvědů, kterých je tu nepočítaně.

Na sněhové pláni fouká příjemný severní vítr. Ostré sněhové krupky bičují naše něžné a nevinné obličeje. Obcházíme z pravé strany Brochkogeljoch a dáváme pauzu. Čaj přijde vhod. Já dorazím jako vždy poslední, kluci se už chtějí zvedat a pokračovat v cestě. Zase jsem si neodpočinul a běžím za nimi. Na sněhové pláni ledovce Kleiner Vernagtferner se mi opět ztrácejí, už si trochu připadám blbě, že se tak courám. Konečně je doháním na úpatí sedla Brochkogeljoch. Petra trápí průjem, asi z toho jak uviděl to sedlo, do kterého se musíme vyškrábat. Díky mojí nevyzpytatelné zvrhlosti schovávám fotoaparát a zapínám kameru na helmě. Musím přece mít reálnou výpověď situace v jaké jsme opravdu byli.

Z dálky příkrý svah vypadal mnohem nebezpečněji než když jsme došli těsně pod něj. Mohutná převislá sněhová čepice vypadala, jako kdyby chtěla každou chvíli na spadnout a vzít nás rychlejší cestou do údolí. Nestalo se tak. Musíme ji obejít zprava. Sundáváme fošny a nazouváme slovenské kočky [rozumněj: mačky]. Na začátku cesty jsem s tím ani moc nepočítal, že si pohladím jejich hebkou srst a ozkouším jejich ostré drápky. Cepín se už také těšil až se zapíchne svým, nebezpečně ostrým hrotem do sněhu.

Přezouvání nám trvá věčnost. Předehnal jsem kluky a frčím nahoru. Pavel, který vylezl nahoru jako první, mi shodil elegantně lano v domnění, že ho použiji. Mýlil se. Nejsem na tom zase tak špatně, jen se courám. Lezu sólo nahoru. Pavel lano uraženě smotává a hází do batohu. Nahoře to pěkně foukalo. Pod hřebenem to bylo na softshellku [pro ostraváky: sofčílka], nahoře na beranici, palčáky a vaťák. "Rychle odtud pryč!", zavelel Petr a pokračovali jsme po ledovci směr Wildspitze.

Stojíme pod nástupem na kopec a pozorujeme těsně pod vrcholem skupinku čtyř horolezců. Další skupinka si to mašíruje po ledovci. Koukneme na cibule [rozumněj: hodiny] a trochu si povzdychneme, jsou dvě hodiny. Tak na Wildku se podíváme jindy. Měli jsme vyrazit z winteraumu dříve. Schováváme se za hřebínek Mitterkarjoch (3468 m), tady už nefouká. Sestupové korýtko je bohužel v tuto chvíli obsazeno. V poklidu si opět nasazujeme klesací železa. Nahoru se tlačí čtyři skialpinisté hovořící cizí řečí. Prohodíme pár posunků znakové řeči a kopírujeme úhledně vyšlapané ďolíky, které tu zanechali. Sestup je docela strmý, dáváme si velké rozestupy, ale i tak se nám podaří na sebe navzájem svrhnout pár sněhových vloček. Už se všichni těšíme dolů na sjezd, nejvíc já, proto jdu poslední. Průjem už je opět mezi námi, tentokrát to postihlo Ozzáka.

Nastává naše chvíle, mačky si třou své mokré kožichy o tuleně v batohu. První oblouček, druhý, … držka. Pár sprostých slov, otřepu se, nasadím lyži a jedem dál. Potichu se ateisticky modlím, aby se něco neutrhlo. Jsem otlučený jako naivní žáček po první hodině kickboxu. Nad stanicí zásobovací lanovky na chatu Vernagthütte, kterou ze shora nevidíme, musíme traverzovat, abychom přejeli do druhého údolí. Jihozápadní svah se jeví značně lavinézně, musíme ho ještě k tomu přetnout na dvě poloviny. Slunce se pomalu sklání ke spánku, ale i tak má dostatek energie, aby sníh pomalu tál. Rozestupujeme se na několik desítek metrů.

Za hranou to vypadalo mnohem lépe, byla již vidět horní stanice lyžařského vleku vedoucím z Ventu. Po modré sjezdovce sjíždíme dolů na parkoviště. Některým unaveným sjezdařům už i tato nebezpečná cesta dělá problémy. Petr to v zápalu boje zapíchne do svahu na pokraji sjezdovky. Smíchy se popadám za břicho. V prašanu mu to jde mnohem lépe, jeho dnešní první tlama. Já ty svoje raději už ani nepočítal.

Odemykám promrzlé auto. První co mě praští do zmrzlého nosu je vůně piva. Něco není v pořádku. Prohledávám auto a nalézám dva prasknuté lahváče na přední sedačce. Zpočátku jsem byl trochu rozezlený na majitele dvou desítek, ale dnes se tomu rád zasměji a na celý výlet rád vzpomínám. Auto uraženě startuje až po dvaceti minutách. Vyrážíme zpět domů s lehkým pivním odérem na palubě.