Máme deset dní před expedicí do Kyrgyzstánu, ještě jsem ani nezačal být nervózní a Martin už vymýšlí další dřinu. Prý nějakou "aklimatizaci" či co? Co to prosím tě je Martine? Já znám tak leda nějaké "aktualizace", to je něco podobného? K čemu mi ta aktualizace, vlastně ta "aklimatizace" bude? Martin mi na to odvětil: "To aby jsi si roztáhnul plicní sklípky!". Když jsem si naposledy roztahovat sklípky na Argentieru, tak jsem si z toho málem natrhl místo, kde záda ztrácí slušný název. To bude zase robota, sníh, zima, led, kopce a za nimi další kopce. Už teď mně z toho bolí nohy.

Je pozdě si rozmýšlet, zdali pojedu či ne. Sedím v autě plném lan, cepínů, maček a kočka žádná. Jen banda zpocených týpků natěšených na dobrodružství. Ve mně dřímá počáteční nejistota, jako vždycky. Když by byla ve zpocení nějaká soutěž, určitě bych vyhrál druhou cenu, Vilík první.

Po cestě se nám nic zvláštního nepřihodilo, no posuďte sami. Zastavili jsme na dálnici na odpočívadle. "Kdo bude řídit?", ptá se Vláďa. S Martinem již měli svoji část odřízenou. Vilík dobrovolně nabídnul své řidičské umění, ještě neví co ho čeká! Ujeli jsme asi pět kilometrů, sjeli z dálnice. Všichni pospávají, kromě mě a "Sira Vilibalda". Před první křižovatkou Vilík podřadil, z motoru se ozvalo: "Křáp, křáp!", zastavili jsme na semaforech. Jsou dvě hodiny ráno, stojíme ve Švýcarsku nedaleko Italských hranic. Každý normální horolezec už sedí u piva na chatě a my tady trčíme.

"Vilíku, nechci ti do toho řízení mluvit, ty řídíš! Dávat tam zpátečku, když jedeš dopředu, není zrovna dvakrát přínosné pro převodovou soustavu vozidla. Dovolil bych si tvrdit, že je to pro ni až škodlivé!", snažím se odlehčit situaci.

Na můj pověstný smysl pro humor nemá nikdo v tuto chvíli pochopení. Budu raději zticha. "Já za to nemůžu!", snaží se z toho Vilík vykroutit a svádí to na chybu stroje. Marně!

Našeho divného poletování okolo auta tak časně z rána si všimli i projíždějící policisté. Italským jazykem nikdo z nás dokonale nevládne. "Tak, prý nejsme v Itálii, ale Švýcarsku!", haleká Vláďa. Švýcarsky také nikdo neumí. To netuším jak se s námi neandrtálci domluví.

Lehám si pod auto a snažím se přijít na to, co Vilík rozbil. "Já nic nerozbil, to samo!", ozval se nějaký chytrák. Na první pohled laika nic rozbitého nenacházím. Na druhý také ne. Zkusím na to hodit oko profesionála. Testuji elementární funkce vozidla. Ostřikovače ostřikují, světla svítí, stěrače stírají, motor vesele brumlá, spojka rozpojuje, převodovka redukuje, ale kola stojí. "Nejsem odborník, ale myslím, že je rozbité rádio. Mluví taliánsky stejně jako Kardanův hřidel." Na Alpy, kopce, sníh a dřinu můžeme zapomenout!