Květy se sotva rozvily po dlouhé zimě a stihly zaplavit rozlehlá pole žlutou barvou. Lezci ještě nevylezli ze svých děr a nepřilepili se na skálu pod hradem. Milovníci historie také ještě neokupují ruiny zpustlého hradu. My jsme na Vlčtejn nepřijeli lézt, jak tak velmi často činíme. Přišli jsme sem, abychom dobili hrad. Od časného rána montujeme složité kladkostroje a natahujeme lana. Důležité je vše správně vymyslet a navázat. Hrad musí zůstat neporušen, my živi a zdrávi. Ostré hrany chráníme jak se jen dá, ale i přes to se nám podaří pár lan zničit. Buližník je na hranách opravdu ostrý.

Šplhám na hradbu, abych našel nejvhodnější místo pro kameru. Ve chvíli, kdy jsem se ocitl na vrcholu hradu, se mi otevřely ty pravé výhledy. Do té doby by mě ani ve snu nenapadlo, že okolí je tak nádherné. Abych nepředcházel, právě to šplhání na vrchol zříceniny nebylo tak snadné. Bohužel jsme zapomněli tenčí šňůru, kterou by jsme společně s kamenem přehodili přes zeď hradu. Žebřík také nemáme. Pokoušíme se přehodit přes hradbu PET lahev s lanem, naplněnou vodou a pevně uvázanou lodním uzlem.

Lajna bude každou chvílí připravena k prvnímu kroku slacklinera, snad ne poslednímu. Budeme doufat, že vše pevně drží a nic se neutrhne. Kdo to půjde první zkusit? Honza si zkušeně zacvakne odsedávačku do ocelového očka a začíná tejpovat lajnu k lanu. Sergej vše bedlivě sleduje, kontroluje a psychicky se připravuje na své krátké číslo, půjde druhý.